V první polovině 19. století se v Chrudimi začaly objevovat osobnosti, které měly zásadní vliv na mistní kulturu a společnost. Jednou z nich byl J. L. Ziegler, který přispěl k zavedení českého zpěvu školních dětí ve zdejším kostele. Jeho Předslovo, přednesené na akademii ve prospěch chudých v roce 1839, se stalo velkou společenskou událostí. Dalším významným mužem byl Antonín Rybička Skutečský – divadelní nadšenec a ředitel mistních ochotníků, díky němuž bylo ve městě uvedeno nekolik českých her a první česká zpěvohra Dráteník od Františka Škroupa.
Tato kulturni promeňa pokračovala i ve druhé polovině stoleti s rozšířením počtu angazovaných osobností, jako například purkmistr Josef Klimeš, advokát Emanuel Pippich či později jeho syn Karel Pippich. Dále je třeba zmínit Aloise Hniličku, držitele ceny pražského Narodniho divadla, Františka Horálka nebo Jaroslava Gallata. Jejich přínos pro mistní kulturu spočíval nejen v jejich účasti na společenských akcích v hudební a divadelní sféře, ale i ve spolupráci s ostatními městy a styky s pražským kulturním prostředím.
Díky úsilí Karla Pippicha a Josefa Klimeše se Chrudim stala centrem, které hostilo známé umělce jako J.K. Tyla, Antonína Dvořáka či Bedřicha Smetanu. V roce 1851 zde proběhl koncert houslisty F. Lauba a byla provedena hra od J.J. Kolara s učinkováním Otýlie Sklenářové-Malé jako hosta. Mladý Zdeněk Fibich zde vystoupil již v roce 1865 a o jedenáct let později uvedl svoji symfonickou báseň Othello.
Chrudim se stala váženým kulturním centrem díky premiérám opery Starý ženich od Karla Bendla ještě před provedení v Praze, či návštěvou zahraničního hosta Camila Saint-Saense na pozvání Karla Pippicha po jeho koncertu v pražském Národním divadle.
Josef Liboslav Ziegler (10. 7. 1782 Hradec Králové – 23. 5. 1846 Chrudim)
V první polovině 19. století se Josef Liboslav Ziegler stal jedním z nejvýznamnějších představitelů českého národně obrozeneckého hnutí ve východních Čechách. Ačkoliv se narodil v Hradci Králové, své dětství strávil v Chrudimi, která mu zřejmě velmi učarovala. Po třiceti letech se proto do tohoto města vrátil a stal se děkanem hlavního kostela Nanebevzetí Panny Marie.
Ziegler ovlivnil nejen místní církevní život a školství, ale také celkové společenské dění ve městě. Jeho životním mottem bylo: „Nemilujeme národ svůj slovem a jazykem, ale skutky a pravdou!“
Jeho vlastenecké ambice dosáhly vrcholu ve 30. letech, kdy inicioval vzdělávání učitelů v českém jazyce, historii a pedagogice a nařídil, aby školní mládež zpívala v kostelích česky místo německy. Zároveň redigoval dvanáct ročníků prvního českého pedagogického časopisu Přítel mládeže a v roce 1842 zde publikoval snad své nejvýznamnější dílo, Mluvnici českou ku prospěchu školní mládeže.
Kromě toho byl Ziegler vášnivým sběratelem cenných pramenných materiálů, jako byly staré tisky a vzácné rukopisy. Přibližně polovina jeho sbírky je nyní v majetku místního Regionálního muzea, zatímco zbytek náleží církvi.
Jan Nepomuk Štěpánek (19. 5. 1783, Chrudim – 12. 2. 1844, Praha) patřil v první polovině 19. století k nejvýznamnějším osobnostem českého divadla. Tento chrudimský rodák proslul nejen jako talentovaný herec, režisér a dramatik, ale také jako spisovatel a především divadelní ředitel. Ačkoliv absolvoval teologické studium v Litomyšli, jeho umělecká povaha ho nakonec přivedla k divadlu, kde mohl naplno rozvinout svůj talent a současně hájit zájmy českého národa.
Štěpánek začínal jako ochotník a psal hry pro česká divadelní představení, zejména pro soubor pražského Malostranského divadla. Od roku 1812 působil ve Stavovském divadle, kde uváděl česká ochotnická představení. V letech 1812 až 1824 zastával pozici dramaturga a režiséra a později se dokonce stal spoluředitelem tohoto slavného divadla.
Z chrudimského Divadelního almanachu se dozvídáme, že uvedení nových her začínajících autorů často provázely smíšené reakce ze strany diváků. V případě J. N. Štěpánka to však bylo jinak – stal se pro české diváky nedostižným mistrem, jehož popularitu zastínila až později sláva J. K. Tyla koncem 30. let 19. století.
Celkový soupis Štěpánkových děl obsahuje 131 položek, mezi nimiž se proslavily aktovky jako Berounské kolače, Pivovař v Sojkově nebo hra Čech a Němec, která si udržela své místo v divadelním repertoáru po dlouhou dobu. Za svou tvorbu získal Jan Nepomuk Štěpánek čestnou medaili a byl jmenován čestným členem Musea.
Antonín Rybička Skutečský (30. 10. 1812, Skuteč – 24. 1. 1899, Vídeň) byl významnou osobností chrudimského regionu, zejména díky svému postavení v místní politice. Po studiu na gymnáziu v Moravské Třebové a Litomyšli vystudoval práva na Karlově univerzitě. Následně se přestěhoval do Chrudimi, kde pracoval jako úředník magistrátu a krajského soudu.
Od roku 1846 až do své smrti působil ve Vídni jako zaměstnanec dvorské kanceláře s hodností dvorního rady vrchního zemského soudu. Rybička byl vášnivým historikem a kulturním nadšencem, což dokazuje jeho členství v Matice české, České akademii Františka Josefa I. pro vědy a umění v Praze, Muzea Království českého v Praze, Besedy učitelské v Praze a Slovanské besedy ve Vídni.
Jako aktivní novinář přispíval do řady časopisů, jako jsou Květy, Světozor nebo Památky archeologických a místopisných. Je také autorem více než tisíce hesel v Riegrově slovníku naučném. Mezi jeho nejznámější díla patří studie O erbovních a patricijských rodinách usedlých v Chrudimi v 15.-17. století, O českém zvonařství a zejména pak monumentální práce o českých buditelích nazvaná Přední křísitelé národa českého, kde se mj. věnuje dekanovi Josefu Liboslavu Zieglerovi.
Alois Hnilička (21. 3. 1826, Ústí nad Orlicí – 10. 11. 1909, Chrudim) již ve svých deseti letech začal navštěvovat augustiánský klášter v Brně, kde působil jako sopranista a pomáhal v místním divadle jako houslista. Během studií v Praze docházel do varhanické školy, kde pokračoval ve svém hudebním vzdělání.
Po absolvování jednoletého učitelského kurzu v Hradci Králové pracoval na vesnicích jako pomocný učitel a varhaník, přičemž rovněž skládal hudbu. V 60. letech získal díky Josefu Klimešovi lukrativní nabídku a přesídlil do Chrudimi, kde působil jako varhaník, ředitel kůru, vedoucí ostrostřelecké kapely, sbormistr ve Slavoji a oblíbený hudební pedagog. Mezi jeho žáky patřili například Bohumil Benoni, Jaroslav Mikan nebo František Neumann.
Hnilickova skladatelská činnost byla velmi pozoruhodná – stvořil celkem 216 opusů, které byly prezentovány publiku nejenom v Chrudimi a Ústí nad Orlicí, ale i v Praze. Skládal církevní hudbu, orchestrální díla, kantáty, oratoria, sbory a skladby pro klavír či varhany. Z jeho církevních skladeb je nejvýznamnější Slavnostní mše D-dur opus 93, která jej v roce 1872 uvedla do pozice ředitele kůru – funkce, kterou zastával dlouhých třicet jedna let.
Alois Gallát (8. 6. 1827 Nový Bydžov – 7. 9. 1901 Chrudim) patří bezesporu mezi významné představitele kulturního života v Chrudimi během 19. století.
Alois Gallát, proslulý prozaik, dramatik a básník, se zapsal do dějin města Chrudim především jako zakladatel Prahnizda a hudebního spolku Slavoj. Kromě toho působil také jako první starosta chrudimského Sokola, ředitel městského úřadu v Chrudimi a ředitel a režisér divadelních ochotníků.
Po přestěhování z Bydžova do Chrudime nastoupil Gallát na pozici tajemníka městského úřadu a současně vyučoval na hospodářské škole. Kromě svých oficiálních funkcí se aktivně angažoval v rozvoji kulturního života města. Vystupoval jako herec a recitátor a díky svému neotřelému smyslu pro humor bývá označován za patriarchu chrudimského humoru.
Gallát vydával humoristické časopisy Sůva a Klapačka a publikoval své humoresky například v časopisech Besedník, Hospodářský list a Paleček. Knížně vydal díla Humoresky ve verši a próze, Deklamace, Komedie a Chrudim z doby kouzel a strašidel (soubor dvanácti chrudimských pověstí). Za vrchol jeho literární tvorby jsou často považovány dramatické burlesky, ve kterých karikoval výstřelky romantických her.
Josef Klimeš se narodil 3. března 1828 v Nové Vsi u Chotěboře a zemřel 11. května 1900 v Chrudimi. Studoval na gymnáziích v Německém Brodě, Hradci Králové a Litomyšli, než pokračoval na polytechnice ve Vídni a technice v Praze.
Během svých studií ve Vídni si Klimeš osvojil hudební dovednosti ve hře na housle, což později velmi ovlivnilo jeho působení v Chrudimi. V letech 1861-1878 zastával pozici chrudimského starosty a tuto funkci znovu převzal od roku 1889 až do své smrti. Kromě toho se stal poslancem českého i říšského sněmu.
Josef Klimeš přispěl ke kulturnímu životu města Chrudim, kde založil komorní kvartet a podílel se na zakládání spolku Slavoj. Stejně jako Karel Pippich i on aktivně přizval do města významné hosty, mezi nimi například houslistu Ferdinanda Lauba. Na jeho pomníku na hřbitově U kříže je vytesán nápis: „Národní práci a hudebnímu umění posvěcen byl život Tvůj,“ což odráží jeho přínos kulturnímu životu své doby.
Karel Pippich (21. 4. 1849 Zlonice u Slaného – 28. 3. 1921 Chrudim) byl stejně jako jeho otec Emanuel vzdělaný v právech a působil jako advokát. Jako člověk s širokým rozhledem a zájmem o umění se podílel na rozvoji chrudimského divadelnictví jako herec, režisér a ředitel spolku ochotníků. Jeho úsilím se do města dostalo mnoho známých umělců, a také přispěl k profesionalizaci divadelní kultury.
Pippich se snažil prosazovat nové české i cizí hry, přičemž sám byl autorem tří jednoaktovek (Z české domácnosti, Ve veřejném životě, Slečna nakladatelka), dvou dramat (Svět zásad a Slavoman) a několika libret. V oblasti hudby se angažoval jako hlavní organizátor koncertů, akademií a jiných společenských akcí; opět sjednotil Slavoj a zhudebnil několik slovesných textů.
Jeho vztah k literatuře se projevoval jednak organizací aktivit ve Spolku k podpoře české literatury a Literárním klubu, jednak četnými verši, často s tematikou sokolství. Pippichova politická kariéra zahrnovala členství v obecním zastupitelstvu, městské radě, okresním výboru a byl také tři volební období poslancem českého sněmu za mladočeskou stranu.
Působil také jako starosta místního Sokola, starosta východočeské župy pojmenované po něm a byl členem vrcholných sokolských orgánů. Osoba Karla Pippicha je názoru příkladem toho, jak politická aktivita na lokální úrovni úzce souvisela s angažovaností ve veřejném společenském životě.
Na jeho památku nese jméno místního divadla a pamětní deska na sokolovně připomíná jeho aktivistický přístup k této instituci.
Zdroj: Tereza Šottová