Devatenácté století představovalo pro město Chrudim zásadní období v rozvoji kulturního života, a to zejména v oblastech divadla, hudby a spolkové činnosti. První polovina tohoto století položila základy pro kulturní „boom“, který nastal ve druhé polovině století. V té době se Chrudim stala jedním z prvních českých venkovských měst s vlastní divadelní budovou.

Hudební tradice v Chrudimi sahají až do 15. století, což vedlo k tomu, že ve 19. století bylo město běžně označováno jako „hudební“. Kromě hudby a divadla se ve druhé polovině 19. století intenzivně rozvíjela také spolková činnost. Ta aktivizovala národně občanský potenciál a umožňovala sdružování aktivních občanů.

Kulturním centrem společenského života na začátku devatenáctého století byly například divadlo, chrám Nanebevzetí Panny Marie a hostince s mnohoúčelovými sály. Svétské slavnosti ve druhé polovině 19. století ovlivňovala nová vlna národního nadšení, která se projevila například v horlivé sbírkové akci na znovuotevření divadla po požáru v roce 1854.

Hudební život města Chrudimi byl posílen založením pěveckého spolku Slavoj v roce 1856. Spolek se zaměřoval jak na chrámový zpěv, tak na světskou hudbu. V šedesátých letech 19. století začal spolek více uplatňovat „češství“.

V první polovině 60. let devatenáctého století bylo ve mnoha českých městech patrné krátkodobé společenské oslabení. Nicméně potom nastoupila nová vlna národního nadšení, ještě silnější než předtím. České měšťanstvo se sdružovalo do řady spolků a neformálních stolových společností. Péče o duchovní a tělesnou kulturu se stala otázkou osobní hrdosti.

Spolky sehrávaly klíčovou úlohu v procesu posouvání společnosti směrem k demokracii, přičemž poskytovaly prostor pro realizaci lokální politiky. Kromě toho měly spolky také výchovné cíle – podporovaly obrodu českého jazyka a národa, vzdělávání v kulturní, sociální a sportovní oblasti; pomáhaly chudým obyvatelům (charitativní aspekt).

Ve spolkové činnosti docházelo postupně k prolínání jednotlivých společenských tříd, zejména v poslední čtvrtině 19. století. Byla zde úzká souvislost mezi spolkovou činností a lokální politikou – očekávala se aktivní účast členů městské elity na spolkovém dění.

Zakladatelé prvních místních spolků zaujímali důležité pozice ve veřejné správě (starosta, úředníci magistrátu, krajského soudu atd.). Politické myšlenky zakladatelů spolků byly omezeny státním aparátem, avšak spolková činnost umožňovala vyjadřovat názory a vnést do města „nový vzduch“.

Vývoj legislativy ohledně spolků probíhal od ustanovení z roku 1764 (panovníkova koncese) přes povolovací systém z roku 1852 až po ústavu z roku 1867 (záruka práva shromáždění, petičního i spolkového). Spolková činnost zažila svůj rozkvět zejména v poslední čtvrtině 19. století, kdy vznikaly různé typy spolků (odborových, sportovních, kulturních atd.).